Historie tarpanů

(Zdroj: Speciální zootechnika, díl druhý: Chov koní, Československá akademie zemědělských věd – K.Koubek a kol., Státní zemědělské nakladatelství Praha 1958, 1032 stran., str. 30 - 37)

Již v některých glaciálních jeskyních je zobrazen kůň, který má proti dlouholebým kertagům (Equus Przewalskii Polj.) se zavalitým a poměrně hrubým utvářením těla ušlechtilejší hlavu, rovnou nebo mírně prohnutou v profilu a zřetelně kratší v obličejové části. Byl lehčího těla a také štíhlejších končetin. Postavou byl o něco větší než kertag. Tento kůň se zachoval v divokém stavu až do osmdesátých let devatenáctého století a byl rozšířen v jihoruských náhorních stepnatých planinách kolem Černého a Kaspického moře a na východ do Asie až k jezeru Aralskému. V těchto končinách ho nazývali „tarpan“. Prvně jej popsal v XVIII. století ruský badatel S.G. Gmelin, který tyto koně pozoroval a lovil (jednoho zastřelil roku 1768 ve Voroněžské gubernii). Pallas, Andrejevský, Kolčanov, Levčenko (1) a jiní zaznamenali, že tarpání hřebci odváděli na stepi se pasoucí domácí klisny do svých stád, čímž se stalo, že ve stádech tarpánů byly viděny klisny se zbytky koňských postrojů. Tím se i vysvětluje, proč zdejší cestovatelé ztotožňovali tarpána se zdivočelými domácími koni, s nimiž se skutečně nepochybně mísil. V literatuře se o jeho existenci jako samostatného druhu divokého koně pochybovalo, ačkoliv ruský zoolog Čerský důrazně upozorňoval na zvláštnosti ve stavbě jeho lebky a celkového exteriéru. Čerského názor byl však ojedinělý. Tento kopytník tak málo zajímal tehdejší vědce, že by byl málem nepoznán nepozorovaně vymizel z řady žijícího tvorstva.

Profesor paleontologie na vídeňské universitě O.Antonius (2) kriticky zhodnotil ruské zprávy o tarpánech, uvedené v literatuře, a vyslovil roku 1911 názor, že tu jde přece o samostatný a od prakoně Przewalského zcela odlišný druh divokých koní, který by mohl být předkem východní skupiny koní, přestože jeho ruský tarpán měl přimíšenu i krev domácích koní. Tohoto tarpána pojmenoval Antonius vědecky Equus Gmelini Ant. podle ruského přírodopisce, který na tyto koně prvně upozornil.

Podle zpráv Falcfeinových (3) se stáda tarpanů pásla ještě začátkem druhé poloviny XIX. Století nerušeně na stepnatých, kavylem porostlých náhorních planinách kolem Černého a Kaspického moře a jen za vodou scházela do nižších bažinatých míst. Dokud tyto stepi pořídku obývali nogajští Tataři, vedoucí mírumilovný pastýřský život, nechávali v klidu žít i v okolí se pasoucí stáda tarpánů. Když se však po krymské válce tito mohamedánští pastýři museli vystěhovat do Turecka, bažiny byly při postupující kultuře vysoušeny a step zorávána, stáhla se stáda tarpanů do méně přístupných krajin. Za vodou však byli tarpáni nuceni sestupovat k napajedlům domácích stád dobytka a koní. Při tom se stávalo, že s nimi odcházely právě v tu dobu žádající klisny, což bylo jedním z důvodů, proč tu byli tarpáni odstřelováni. Ruští statkáři na ně dokonce pořádali soustavné hony. Poslední čistokrevná klisna tarpánů byla ve stepi uštvána a zahynula. Jinak se podle Antonia udržel v zoologické zahradě v Moskvě tarpání kříženec, jehož kostru uloženou v leningradském přírodovědeckém museu popsal později Čerský.

Podobně jako kertak byl i tarpán za doby diluviální rozšířen dále na západ až pod samé Pyreneje, ale v mnohem menší míře, jak o tom svědčí nástěnné kresby v postglaciálních jeskyních. Také různé diluviální plastiky, a i v mladší době kamenné, svědčí o existenci tarpánů v těchto místech, například hlavička koně z Mas d´Azil ve Francii řezaná v mamutí kosti a zobrazující koně s poměrně krátkou obličejovou částí, velkým okem, širokými žuchvami a s krátkou stojatou hřívou, která by sotva odpovídala těžké dlouholebé hlavě kertagů. V diluviálních hlínách v Německu bylo vykopáno několik lebek tarpaního typu, jako například lebka v Schüssenriedu ve Würtembersku a jinde.

Prehistorická řezba hlavy divokého koně

Obr. 1: Prehistorická řezba hlavy divokého koně typu tarpána z mamutí kosti z glaciální jeskyně z Mas d´Azil (jižní Francie)


Lebka tarpána z profilu Lebka tarpána zepředu

Obr. 2, 3: Lebka tarpána z profilu (Equus Gmelini Ant.). Foto prof. Birula z leningradského přírodovědeckého musea. Táž lebka zepředu.

Při ústupu stepí se i tarpán stěhoval na východ. Při tom byl podobně jako kertak nucen prožít dlouhou řadu desítek let v lesích a na lesních pastvinách. Profesor Vetulani z varšavské university našel v polských archivních pramenech zprávu, že stáda divokých tarpanů žila v bělověžském pralese až do polovice XVIII. století a že poslední stádo se udrželo v oboře hraběte Zámojského ve Zvěřinci u Bělověže až do roku 1815. Pro nesnáze spojené s vyživováním tohoto stáda se majitel rozhodl vychytat tarpány a rozdat je okolním sedlákům. Stojatá hříva, kterou se podle záznamů vyznačovali, dokazuje, že tu šlo o stádo skutečně divokých koní a nikoliv koní zdivočelých. Tato „lesní varieta tarpána“ byla Antoniem (4) označena Equus Gmelini Ant. var silvaticus Vet. V okolí bělověže mají dosud tamní domácí koníci bilgorajští nejčastěji šedomodrou nebo šedožlutou barvu srsti (myšatí plaváci), s úhořím pruhem po hřbetě a černě žíhaným okolím kloubu zápěstního a hleznového. Koně takto zbarvené chovatelé v tamních krajinách jmenují dosud „tarpáni“.

Příčně atavistické zebrování

Obr. 4: Příčně atavistické zebrování „úhořího pruhu“ klisny tarpána šedé plavky. Foto: Zámola

Na popud prof. Antonia a prof. Vetulaniho bylo z bilgorajských koníků vybráno malé stádo výrazně tarpaního typu a bylo s vybraným hřebcem vypuštěno do části bělověžské obory, aby se zde dále namnožilo a aby se z něho po řadě generací přírodním výběrem vypěstoval původní typ divokého tarpána.

Podle Antoniova popisu byl tarpán asi téže velikosti jako kertag nebo o něco vyšší, tedy 135 – 145 cm v kohoutku, ale štíhlejšího a ve smyslu hipologickém ušlechtilejšího těla, neboť stál „na vyšší noze“. Nesl také výše hlavu než kertak. Jeho hlava byla lehčí a měla kratší obličejovou část, rovný nebo v nose mírně prohnutý profil. Barvou byl tarpán, aspoň podle ruských exemplářů soudě, šedivý plavák (myšák) a měl po hřbetě černý úhoří pruh začínající od kohoutku tam, kde hříva končí. Také končetiny na zevní a zadní straně kloubu zápěstního a hleznového byly jako u kertaga černě kroužkovány. Jako pravý divoký kůň měl i tarpán na krku hřívu krátkou a stojatou. Na lebce jsou patrny tyto rozdílnosti od kertaga: Mozkovna je celkem širší a delší v poměru k celkové délce lebky. Nosní kosti jsou ploché nebo rovné a zanechávají mezi sebou rýhu. Pilířky stoliček měly jednodušší strukturu žvýkacích plošek. Antonius, porovnávaje lebeční znaky tarpána s lebkami koní orientálních, prohlásil, že tento divoký kůň, kterého nazývá tarpán, a Equus Gmelini Ant. je předkem celé východní skupiny domácích koní. Tento jeho názor dnes zastává většina odborníků, zabývajících se fylogenií domácích zvířat.

V Evropě se objevuje domácí kůň po prvé za nejmladší doby kamenné (neolitu), a to v nákolních stavbách, ale stále ještě vzácně, teprve za doby bronzové se více rozšířil po ostatní Evropě. Lebky těchto prvních domácích koní v Evropě ve srovnání s lebkami recentních tarpánů – jak je popsal Čerský – a také s lebkami diluviálních tarpánů z různých nalezišť jsou vesměs čistého tarpaního typu.

Na otázku kde a kdy byl tarpán prvně domestikován, lze ovšem odpovědět jen s přibližnou pravděpodobností. Vzhledem k tomu, že se tarpán až do svého vyhubení udržel na stepích kolem Černého moře, domnívá se Antonius a Hilzheimer, že byl tarpán také po prvé domestikován kolem Černého a kaspického moře. Ve starověku tu sídlily různé arijské kmeny, z nichž jsou nejznámější Skythové, sídlící mezi Donem a Dunajem, k nimž náleželi i Parthové. Příslušníci obou kmenů byli pověstnými, odvážnými a obávanými jezdci. Antická zobrazení skythských koní představují zřejmě koně typu tarpáního. Je tedy pravděpodobné, že zde někde v pontických stepích kolem Černého moře (Pontus Euxinus), buď na straně evropské, nebo asijské, došlo k zdomácnění koně východního typu. Můžeme si tak vysvětlit ušlechtilost koní starověkých kulturních okrsků Přední Asie, Chetity počínaje a Babyloňany, Assyřany a Peršany konče. Archeologové se domnívají, že koncem III. Tisíciletí před naším letopočtem se vystěhovala část lidu sídlícího kolem Černého a Kaspického moře do Elamu, pronikla odtud až do Malé Asie a přívedla s sebou koně domácího do Přední Asie.

Tvar udidel na staroassyrských reliéfech z VIII. Století před naším letopočtem upomíná na primitivní udidla v prvních údobích prehistorických v Evropě (4).

Malá Asie byla zemí prastarých kultur, sídlili zde Chetité, o nichž jsou zprávy, že cvičili a ošetřovali koně pro dostihy již 1500 let před naším letopočtem, a to způsobem podobným, jak se dnes trénuje anglický plnokrevník.

To vše předpokládá tedy již určitou pravěkou kulturu koně, které nelze dosáhnout za několik set let. Můžeme se tedy domnívat, že k domestikaci tarpána došlo ještě o 2000 let dříve, tedy asi 3500 – 4000 let před naším letopočtem. V Kültepe byl nalezen starý chetitský pečetní válec, jehož stáří odhadují archeologové přibližně na 2000 let před naším letopočtem. Na tomto válci jsou geometricky vyrytí 4 koně táhnoucí čtyřkolový vůz s jezdcem v krční jařmové zápřeži. Je to jedno z nejstarších, dosud známých zobrazení domácího koně. Můžeme si tak vysvětlit, proč se v Malé Asii a Syrii setkáváme už v VIII. Století před naším letopočtem s velmi ušlechtilou rasou domácích koní, která se mnoha neliší od dnešní formy koní arabských. Má jen užší žuchvy. Byli to vesměs koně menší postavy, což bylo velmi výhodné, uvážíme-li, že jezdci na koně sedali bez třmenů. Tato okolnost jistě ovládala plemenný výběr stejně jako prostředí, v němž koně vyrůstali.

Perští vozoví koně byli podle zobrazení silnější a zavalitější než koně staroassyrští, což bylo některým hipologům důvodem k názoru, že až tam se dostal západní kůň a že jsou zde tedy zobrazeni po prvé domácí chladnokrevní koně, což je opět nesprávně. Irán není dalek rozšíření koní mongolského typu odvozovaných od kertaga, takže tito koně dovážení do Persie ze severu a křížení s místními koni typu tarpaního dali vznik oněm malým zavalitým formám koně. Takové formy vznikají i dnes při křížení východního koně s hřebcem kertaga.

Z četných zobrazení egyptského koně soudíme, že tento kůň byl vysokonohý, měl silný jelení krk a hlavu štičího profilu, tedy byl to opět kůň tarpaního typu. Kůň z Egypta se postupem delší doby šířil i do nitra Afriky stejně jako koně Numidií. V zemi Togo při zálivu guinejském jsou chováni dosud koně tarpaního typu, kteří podle mínění Antoniova a Hilzheimerova jeví dosud věrně typ koní staroegyptských z doby Střední a Nové Říše.

Ve starořeckém kulturním okrsku se setkáváme s koněm velmi záhy, což se vysvětluje odvěkými styky Řecka s Orientem, neboť Egejské moře plné blízko sebe ležících ostrovů a ostrůvků nebylo obchodu s koní tarpaního typu, přicházejících z Východu, velkou překážkou. Kůň se vyskytuje na náhrobních kamenech na Krétě, pocházejících z prehistorické periody, kterou archeologové nazývají minoitská a jejíž vzdálenost od dnešních dnů je asi 3500 let. Je zde zobrazován zapřežen do dvoukolového vozíku … je tu opět vidět ušlechtilý tarpání typ v utváření hlavy, krátkém hřbetu, vysoko nasazeném ohonu a v štíhlé stavbě končetin.

Vlastní románské rasy koní ve starověku nebylo. Pěstovali se kříženci koní východních, tarpaního typu, s koněm západním. Tuto formu koní vidíme zobrazenou na proslulé jezdecké soše Marka Aurelie na Kapitolu v Římě, jakož i na mnoha jiných jezdeckých zobrazeních koní.

Za čistokrevné potomky tarpána jsou považováni koně arabští, které jednotlivé kmeny Beduinů po staletí udržovaly a chránily v čistém chovu a tradicí sdělovaly jejich rodokmeny z generace na generaci.

(1) Tscherski I.D. „Postpliocene Säugetiere“, Mem. De l´Akad. Imp. De Sc., St. Petersburg VII. Serie, Tome XL.

(2) Prof. Dr Otto Antonius, též ředitel schönbrunnské zoologické zahrady, byl specialistou Equidů a fylogenie domácích zvířat.

(3) Zakladatel zoologické aklimatační farmy Askanija Nova.

(4) V nejmladších nákolních stavbách ve Švýcarsku, v Kraňsku a jinde byla totiž nalezena první koňská udidla zhotovená z jeleního parohu, a to celistvá. Teprve za doby bronzové byla tato udidla hotovena z kovu, byla lomená, ale svědčí vesměs o menším koni s malou tlamou. Lebky vykopané z prehistorických sídlišť následující doby železné čili římské ukazují již koně o něco většího, ale zřejmě tarpaního typu.