Bruty

Tarpan - historie, popis, současnost

(Obrazová encyklopedie koní, Elwyn Hartley Edwards, Ottovo nakladatelství, divize Cesty, České vydání druhé, 1988, str. 20-21, 193. Z anglického originálu Encyclopedia of Horse vydaného nakladatelstvím Dorling Kindersley Limited, Londýn 1994, přeložila Helena Kholová, CSc.)

TARPAN (Equus ferus Boddaert) byl Evropanům znám už od dob, kdy antičtí obchodníci i válečníci pronikli do lesů střední Evropy a do černomořských stepí. Přesto se zhruba před sto lety stal jablkem sváru mezi odborníky. Slovem tarpan (divoký kůň) se označovali jak skuteční tarpani, tak koně zdivočelí a dokonce i nově objevený kůň Převalského (kertag). Postupně se prokázalo, že tarpan je skutečně samostatný druh divokého koně, výrazně se lišící jak od kertaga, tak od starších druhů koní, vymřelých koncem doby ledové nebo o málo později. Prokázalo se také, že má nejméně dva poddruhy, oba vyhubené, ale podstatně se podílející na vzniku evropských i orientálních teplokrevných plemen koní domácích, kdežto kertag je naopak praotcem plemen asijských.

Původní tarpani

Dvě formy tarpana nepochybně obývaly větší část Evropy. Lesní typ žil na sever od Alp až po hranici stepí na východě. Byl dobře znám od antických dob, ale teprve r. 1820 ho popsal von Brincken, který toto vymírající zvíře odlišil od tarpana stepního, kterého studoval zhruba před půl stoletím proslulý ruský přírodovědec německého původu S.G.Gmelin. Sám ho však nepopsal. To udělal v r. 1785 Boddaert na základě jeho materiálů. Přesto často v literatuře najdeme pro tarpana název Equus gmelini Antonius. Ředitel vídeňské zoologické zahrady v Schönbrunnu tak uctil památku přírodovědce, který jako jediný nám zanechal podrobný popis zvířete, částečně i pozorování jeho chování a zároveň zprávu o nemilosrdných masakrech, jimiž byla už v letech jeho návštěvy ve Voroněžské oblasti (v r. 1768 až 1770) tato zvířata tvrdě pronásledována, chytána do sítí a ubíjena v závějích. Snaha Antonia však vyzněla naprázdno, v zoologickém názvosloví platí nesmlouvavé pravidlo priority, a proto tarpanovi patří starší Boddaertův název, Antoniův Equus gmelini je neplatný.

Gmelin se s tarpany poprvé setkal u městečka Bobrov při Donu, nedaleko Voroněže. Tarpany pozoroval S.G.Gmelin a jednoho koně v r. 1768 zastřelil. Máme zprávy, že se tam stáda tarpanů uchovala ještě do třicátých let 19. století a že žila ve velkém počtu od řeky Uralu přes poříčí Manyče a Kubáně až do ústí Bugu. Během několika desítek let z nich zbyly jen nepatrné, řídce roztroušené skupinky, a když byl v r. 1879 uloven poslední divoký tarpan, ukázalo se, že nezbyly skoro žádné doklady. Jen kresba cválejících tarpanů od malíře Borisova, vytvořená „podle přírody“ a publikovaná v r. 1841. Později ji objevil a do Brehmova života zvířat r. 1896 zařadil Friedrich Specht. V Moskvě uchovávají fotografii „šatilovských“ tarpanů, dvou hřebců, které v chersonské stepi chytil statkář Šatilov. Poslal je, bohužel vykastrované, do moskevské ZOO. Jeden z nich se stal posledním tarpanem žijícím v zajetí a uhynul v r. 1887. Jeho kostra i kůže jsou pietně uchovány, bohužel však nejde o „čistého“ tarpana, ale o křížence s domácími koňmi. Lesní tarpani nedopadli lépe. Jejich poslední zbytky žily začátkem minulého století v Bělověžském pralese a v Bilgorajské oboře, r.1813 však v zimě mnoho z nich uhynulo a zbytek byl rozdán sedlákům.

Jediná známá fotografie pravého tarpana

Obr. 1: Jediná známá fotografie pravého tarpana (chycen v r. 1866 a prodán Moskevské ZOO)

Dr. H.O.Antonius mohl v r. 1922 už jen prokázat na sporém sbírkovém materiálu, že tarpan a kertak jsou dva samostatné druhy divokých koní, že potomky kertaga jsou mongolští a tibetští poníci, jako spiti a bhutia, manipul, indočínští a malí japonští a kdysi snad divoký kůň z jižní části ostrovů Kjúšů.

Vliv

Vliv kertaga na domácí plemena zasáhl díky kočovníkům a jejich nájezdům do značné části západní Asie a východní Evropy (příkladem je ruský baškir). Antonius prokázal, že tarpan ovlivnil plemena koní od Karpat až do Turkestánu. Hlavním střediskom jeho krocení byla Ukrajina, Karpaty a jižní Polsko, kde vznikl lesnímu tarpanovi nejbližší konik a hucul. Tito horští koníci mají velký podíl krve divokého tarpana a zejména konik posloužil k rekonstrukci vyhubeného tarpana. Měl však také výrazný podíl na vzniku ušlechtilých plemen, např. koně trakénského. Jiná plemena se vytvářela ve stepích kolem Černého a Kaspického moře, až po Kyrgyzstán, Kazachstán a západní Turkestán – jejich předkem byl tarpan stepní.

Odtud pak vede cesta na Íránskou vysočinu, kde je domov perských plemen, prototypu araba, úzce spřízněných s turkmenskými a jinými pouštními koňmi Střední Asie. Samozřejmě, že z toho vyplývá, že tarpan byl také prapradědem araba. Jiné autority předpokládají, že právě tarpan byl zapřahán do válečných a loveckých vozů ve východním Středomoří. Mezi ním a malým kaspikem jsou patrné rovněž blízké vztahy. Na západě Evropy pak měl tarpan podíl i na vzniku španělských koní, protože v základním stádě poníků sorraia proudí nepochybně krev tarpanů.

Vzkřísený tarpan

Moderní rekonstruovaný tarpan vznikl využitím koniků a huculů, kteří mají nejvíc znaků původních divokých tarpanů. Většina jedinců měří v kohoutku 132 cm a má myšově šedou nebo plavou barvu s výrazným úhořím pruhem na hřbetě a žebrováním na nohách, pruhy někdy zasahují až na trup. Srst je v zimě světlejší a připomíná srst divokých zvířat, je přilehlá a tvrdá asi jako srst jelení. Tarpan je dokonalým příkladem „primitivní síly“. Je neobyčejně skromný a nezávislý, otužilý, důkladně stavěný a vyniká vytrvalostí a životností.

Prakůň z 20. století

Obr. 2: Prakůň z 20. století

Moderní tarpan je pravděpodobně dosti přesnou kopií původního divokého koně. Má zvláštní typ srsti, připomínající jelena, palvou nebo šedou barvu a rovný, „oslí“ hřbet. Nemoci se mu vyhýbají, rány se rychle hojí, potraty nezná a plodnost je vyšší než u domácích koní.

Konik

Polský konik je malý kůň. V Polsku je značně rozšířen a v zemědělských oblastech má dodnes ekonomický význam. Je to rovněž potomek tarpana, po kterém zdědil řadu význačných vlastností i vzhled. Původní konici se zachovali v okolí Bilgoraje v Zamoščském kraji a odtud také pocházela zvířata, na jejichž základě byl v hřebčíně Polské akademie věd v Popielně na Mazurech „regenerován“ tarpan. Kmenový chov je ve státním hřebčíně v Jezewicích a chovné klisny mají někde i drobní zemědělci. Konik měří v kohoutku kolem 132 cm, hřebci mohou mít skoro 140 cm. Mnohá zvířata mají ještě původní zbarvení tarpana, myšově šedou srst s černým úhořím pruhem, černou hřívou, ohonem a nohama. Tento zajímavý pony má klidnou povahu, ochotně pracuje i při minimálních dávkách potravy a má tarpaní tvrdou konstituci. Podobně jako hucul má sklon k šavlovitému postoji zadních nohou.